Protože ze zkušenosti vím, že sice hodně dělá i samotná podpora dospívajícího, ale i kdyby se umakal, některé věci je potřeba si říct i s rodiči. Nejde o žádné spolčování, nevybírám strany a nebojuji, naopak. Snažím se vás vést k tomu, abyste třeba úplně poprvé slyšeli to, co ten druhý říká a potřebuje. A to bez účasti rodičů nedokážu.

Komunikace s rodiči neslouží k předávání jakýkoliv informací, které mi dospívající sdělí. Jedinou výjimku tvoří případ, kdy se slečna nebo někdo v jejím okolí bezprostředně nachází v ohrožení života. (Zavolá mi, že se její spolubydlící pořezala a teče jí hodně krev. Dostaví se ke mně pod vlivem omamných látek a má změněné vědomí, apod.) V žádném jiném případě se nemusí bát, že by se někdo dozvěděl cokoli z toho, o čem si povídáme v individuálních sezeních. Je absolutně zásadní, aby tohle rodiče věděli a respektovali.

Pak dostává individuální terapie přednost a společné setkání se překládá. Platí se sazba za individuální schůzku.

Vždy je lepší snaha alespoň jednoho rodiče než žádného. Povahu a princip nastaveného setkávání to nijak nemění, může se stát, že revizní setkání budou o něco kratší.

Takovou situaci bychom řešili individuálně a především s ohledem na věk. Je zásadní rozdíl mezi odmítání u čerstvě čtrnáctileté nebo naopak téměř osmnáctileté slečny. Zatím se mi to ale nestalo. I při velmi vyostřených vztazích jsme dokázali najít společnou řeč a došlo k pochopení, že bez kooperace alespoň jednoho dospělého se doma nic nezmění a problémy se budou prohlubovat.

To je velmi individuální. V první fázi, kdy se obvykle řeší akutnější problém (sebepoškozování, porucha přijmu potravy, úzkostné stavy...) se potkáváme 1x týdně po tak dlouhou dobu, jak je potřeba. V této fázi se s rodiči setkáváme cca 1x za měsíc. Pakliže se situace stabilizuje, je více prostoru pro práci s celou rodinou, individuální setkávání se snižuje na 1x za 14 dnů, setkávání s rodiči zůstává v podobných intervalech, také podle možností dané rodiny. Postupně docházíme k tomu, že se setkáme jen jednou za delší časový úsek na takovou "revizi" a často pochlubení se toho, jak to doma funguje. :-)

Stojí, máte pravdu. A kolik je hodnota zdravého dítěte? Kolik peněz by dali rodiče, jejichž děti skončily na psychiatrii, protože dlouho všichni měli pocit "že to zvládnou sami" nebo uvěřili větám "nechte mě bejt, nic se neděje..."? Počítejme... 

A nestojí. Za každou odvedenou terapií jsou stovky hodin studia, tréninku, četby, supervizí, vlastních individuálních terapií, konzultací s kolegy, příprav, psaní kazuistik... Počítejme podruhé...