Za roky studia mi rukama - a srdcem - prošlo bezpočet dětí - těch úplně malinkatých, přes batolata, po předškolní a školní. Bavila mě práce se všemi. Od hlídání miminek a batolátek, přes učení prvostupňáků ve volnočasových kroužcích, přes trénování plavání a stolního tenisu základkových dětí. Srdcovkou se mi stali dospívající, v momentě, kdy jsem v roce 2016 poprvé stoupla "za katedru" na ISSŽ v Plzni. Učila jsem tenkrát trošku psychologie a hodně angličtiny. I to málo stačilo k tomu, abych založila první psychologický kroužek pro teenagery a má cesta nabrala v tu chvíli zcela jasný směr, jen jsem si měla ještě několik let počkat na to finální, na to dokonalé propojení svých talentů. A také bylo potřeba si toho dost a vyzkoušet a odžít v osobním životě. Není terapeuta bez prožitého. :-) 

Během studia jsem si zkusila, jak náročné je být au-pairkou v Anglii v rodině se čtyřmi dětmi, i to, jak je bolestivé, ty děti opouštět a za rok se vracet sice blízko jim, ale do jiné rodiny... Zakusila jsem, jak tvrdé mohou být zkušenosti v dobrovolničení. Vyzkoušela jsem si, že nejde dělat všechno a ani tak to nejde vždycky dělat perfektně, i když bych se svou povahou ráda... Zkusila jsem si, jaké to je, žít v zemi, ve které neumíte jejich jazyk a další jazyk v ní studujete. 

Měla jsem období, kdy jsem hodně zkoumala a publikovala a přes ne úplně příjemnou zkušenost postupně pochopila, že doktorské studium není moje cesta, že nemám sedět nad knihami a statistikami, ale že mám tvořit. Že prakticky založeného člověka by pět let nad teoriemi a psaním článků, které nikdo nebude číst, zahubilo... A pak jsem objevila nový terapeutický přístup snoubící pro mě dokonalou kombinaci, totiž psychoterapii a zážitkovou pedagogiku. A tak jsem tady. A dělám terapii zážitkem. Duší a hlavou a vším tím, co nesu, umím, vidím a vnímám, nejlépe, jak dovedu. :-)