Otvírejme tu debatu, nezavírejme oči.

Je téměř pět hodin. Neděle. Mám za sebou celodenní dvou-blokovou, takřka desetihodinovou výuku. S jedněmi ze svých nejoblíbenějších. S dálkařkami studujícími na dentální hygienistky se mi pracuje krásně a na každý blok se všemi třídami se vždycky moc těším...

S touhle skupinou jsem se dneska viděla poprvé. Včera večer jsem projížděla seznam jmen a viděla jsem kolik z nich není českých. Přiznám se, byla jsem zvědavá... Polovinu této třídy tvoří ukrajinské ženy. V různém věku. Od cca 25 do cca 50 let. Jejich příběhy se mě během dneška jen letmo dotkly, přála bych si poznat je víc, ale uvidím je znovu až za půl roku v letním semestru. Jedna z nich během dne několikrát měla slzy v očích. Jak by ne... Doma měla vystudovanou vysokou školu, titul, praxi, rodinu, zázemí... Pochází z Doněcku. Odešla před mnoha lety. Zkoušela to jinde na Ukrajině. Nadávali jí, posílali jí zpátky. Tak "šla" dál, až zůstala tady, v Čechách... Po 28 letech praxe zubní lékařky začala od znovu... Na místě, které není jejím domovem.

Všechny ženy téměř bez problému rozumí a většina dokáže i velmi kvalitně komunikovat v češtině. Jsem překvapená, smekám před nimi, cítím hluboký soucit a silnou úctu. Jsou to fajn ženský. Cením si možnosti být jim, i kdyby jen v pár momentech, oporou, vyjádřit jim podporu, přidat jim trošku na důstojnosti, ocenit je... Zároveň bych ráda zmínila ocenění také všem jejich českým spolužačkám, které někdy musejí být trpělivější, než by si možná přály a potřebovaly, a ze kterých byla podpora také velmi cítit. 

S jejich laskavým svolením si dovolím pár téměř doslovně přepsaných citací... (Nedalo mi to a poprosila jsem je, jestli by se mnou po skončení výuky zůstaly ještě na pár minut sedět). 

"Mám pocit, že je to teď strašně antiukrajinský, že to na začátku takhle nebylo... Je to pro nás osobně strašně těžký a děkujeme, že tohle říkáte, je to pro nás obrovsky důležitý, že to někdo vidí a že se o tom s námi vůbec baví. Setkávám se s touhle náladou teď všude, učitelů, u doktorů... Ty děti za to přeci vůbec nemůžou..."

"Učitelky ve škole si hned od začátku stěžovaly, že se ukrajinské děti nezapojují (syn ve 2. třídě), že se separují jen samy se sebou, že se nesnaží... Jak se měly zapojovat, když nedokázaly českého spolužáka ani požádat o půjčení tužky, když neuměly jazyk... Samozřejmě, že se radši bavily s těmi, které mluvily stejnou řečí..."

"Ale máme i spoustu hezkých zkušeností, vždycky je to o lidech a nezáleží na tom, jaké národnosti jsou... Slušně se chovají Češi i Ukrajinci, stejně tak naopak, vždycky záleží, koho potkáte... Nás tady přijali lépe než na jiných místech na Ukrajině, tam po nás křičeli, ať táhneme zpátky, nemohli jsme tam zůstat..."

"Můj syn je obrovsky vděčný České Republice. Pořád všem povídá, jak moc si váží toho, že tu mohl vystudovat a najít zaměstnání, že úroveň na školách je tu úplně jiná. Na Ukrajinu už by se nechtěl vrátit, má tu přátele, rodinu, má to tu moc rád..."

"Šla jsem po ulici a telefonovala jsem s někým z rodiny. Mluvila jsem ukrajinsky. Proti mě šel takový starý děda a začal mi hlasitě nadávat, že jsem v Čechách a že mám mluvit česky..." (mladá žena, vystudovaná lékařka, která plynule hovoří 4 jazyky...)

... a mně v jeden moment jejího vyprávění vytanul na mysl obraz mí vlastní zkušenosti. Dva malí kluci s aktovkami, prvostupňáci, tipovala bych tak třetí, čtvrtou třídu. Slušně šli po ulici, normálním hlasem v normální hlasitosti si mezi sebou ukrajinsky povídali... Starší muž jdoucí proti nim - šel asi dva metry přede mnou začal hlasitě hulákat "svině malý ukrajinský, je jich všude plno, člověk už tu neslyší češtinu..."

Myslím, že se mi na moment zastavilo srdce. Hanbou, lítostí - nad těmi kluky, ale také nad tím mužem. V jak velké nenávisti asi musí žít... Takových příhod mám mnoho, žiju v Plzni na Borech, kde, ano - je ukrajinština slyšet dost... 

Opomenu úplně fakt, že kdyby tihle věční nadávači a nenávistní lidé popojeli / popoletěli kousek za hranice naší absolutně homogenní České zemičky, asi by se nestačili divit, jak to vypadá v jiných státech... A spíš je mi smutno z toho, jak obrovská zranění v sobě spousta lidí nosí, když závidí a nenávidí lidem, kteří přišli o domov. (Čímž nepopírám, že situace mnoho jiných zneužilo, ale znovu - to přeci umí a dělá i mnoho Čechů...)

A tak jen vyzývám nás všechny - nezavírejme oči, otevírejme ta témata... Můžeme mít s ukrajinskými spoluobčany skvělé zkušenosti a také naprosto příšerné. Stejně tak ale s těmi českými. Není to o národu, je to o lidech. Já osobně jsem zatím potkala jen ty slušné. Zvláštní. :-)

A abych skončila něčím pozitivním, uvedu ještě jeden autentický příběh plný vděčnosti. :-)

"Po smrti otce za námi nakonec přicestovala i moje maminka. Už je starší a doma by to nezvládla, ani finančně, ani fyzicky... Hodně se bála, toho, že to tu nezná, že nebude rozumět a tak... Když se nastěhovala do bytu, české sousedky za ní zašly, něco upekly, že se jdou seznámit a všechny mluvily rusky, protože tenhle jazyk ještě uměly. Pro maminku to byla obrovská podpora, že si s někým může takhle popovídat, že není úplně sama..."