Narodil ses doma... A já o tom chci psát.

Jak asi víte, sítě pro mě absolutně nejsou priorita a Facebook udržuju spíš tak jako abych vůbec existovala v online prostoru. Lidé se ke mně dostávají jinudy zhruba tak v 90%. Jinými slovy můj dosah je žalostně malý. I přesto... Sdílím. Sdílím tyhle myšlenky, protože možná, možná se dostanou k někomu, komu pomohou tak, jako mně pomohlo sdílení mnoha žen přede mnou.

Zažít porod doma bylo mým přáním zhruba tak od momentu, kdy jsem se začala vzpamatovávat z porodu prvního syna v porodnici před 6 lety. (Nevzpamatovala.) 

Nebrala jsem nic dogmaticky, byla to pro mě jen jedna z voleb a obrovská touha... Zároveň, důvěra v sebe a v to, že bych to opravdu dokázala, byla žalostně nízká... Protože nastavení společnosti, protože strachy, protože velmi bolestivý průběh těhotenství, protože fyzio varující před sekcí, protože dlouho neideální postavení miminka...

Takže jsem normálně chodila na screeningy, udělala si check-in v rakovnické porodnici a vzhledem k průběhu celého těhotenství a především naprosto šíleným osobním okolnostem jsem s domácím porodem byla rozloučená zhruba tak do 38 týdne. :-D Neměla jsem totiž domov, a místo, na které jsem se šíleně hekticky těsně před porodem stěhovala pro mě upřímně domovem není... 

Nojo, jenže jsem k těm klasickým vyšetřením přibrala taky porodní asistentku a dulu. A ony mi tu sebe-důvěru tak nějak přirozeně a nenásilně začaly dosycovat. Já se po přestěhování a jakžtakž základním uhnízdění trošku zklidnila... a v kombinaci s tím, že partner málem omdlel už při vstupu do porodnice, protože syndrom bílého pláště a začal si dělat srandu s tím, že budeme fakt muset rodit doma.., nějaká malá část mě znovu zadoufala... Moc nevěřila, ale zadoufala...

Průběh porodu psát celý nebudu, možná později sepíšu celý porodní příběh, je o co stát, ostatně jako vždy, když se dějí věci nad kterými nemáme absolutně žádnou moc a kontrolu. :-)

Tak jen ta nejzásadnější myšlenka = Co bylo absolutně klíčové pro finální rozhodnutí?

Lidé kolem mě. 

Předporodní rituál, který proběhl zhruba 3 týdny před narozením. Smečka nejbližších žen a úžasné vedení Saši Němcové, ze kterého mi vznikly 2 zásadní mantry, které jsem si ještě mezi kontrakcemi psala na papír a malovala k nim obrázek. "Tělo ví, jak porodit." "Miminko ví, jak se narodit." Náramek, ke kterému jsem se obracela celý porod, protože jsem z něj cítila sílu všech žen, které jsou mámy. Až v tenhle podvečer jsem se dokázala díky nim přeladit na sebe, na tělo, na to, co přichází... Do té doby jsem žila dojmem, že je vše špatně a především vše pozdě... Díky rituálu jsem pozvolna začala pouštět všechny ty naštvanosti, frustrace, obavy... a zůstala jsem v té energii přijetí vědomě až do porodu.

Porodní asistentka. Lucie Kašová. To je zkrátka anděl v lidském těle a je to navíc anděl se zkušenostmi a dovednostmi jako málokdo. Myslím, že hlavní důvod, proč jsem uvěřila sobě, byl, že jsem absolutně důvěřovala jí. Tomu, že kdyby cokoli, pozná to včas. A že když všechno půjde ok, porodí mě. Což se stalo. A stalo se tak naprosto... fantasticky... Vybavuji si i moment, kdy bylo úplně nejhůř - takový ten moment, kdy už je téměř hotovo a vy máte pocit, že umřete, že už to nedáte... ohnivý kruh a tak dále... Otáčela jsem se na ní a prosila jí, ať něco udělá, ať mi pomůže, ať mě zachrání... A do pár minut byl na světě. :-) 

Dula. Lucie Jirásková. Další anděl. Konstantní podpora, druhé ruce pro první Lucku, následný spasitel kojení. Spolu tvoří úžasně sehraný a jedinečný tandem a Plzeňsko má za mě opravdu štěstí, že je má. 

Partner. Který ve většině případů sice nereaguje přesně tak, jak bych si představovala :)) ale v ty zásadní momenty byl skála. A především tam prostě byl. A tohle celé umožnil. Bez jeho nenápadné podpory bych o téhle možnosti vůbec neuvažovala...

O možnosti zůstat doma jsem se bavila jen s těmi, u kterých jsem měla podporu. Kdo by mi dával do hlavy strachy nebo mi nějak kázal, ten o tom nevěděl. Ještě v den porodu jsem se před svou rodinou tvářila, že do tej porodnice jedem. Nechtěla jsem slyšet strach v jejich hlase nebo sebemenší zpochybnění... Zbytečně by mi to znovu narušilo tu velmi křehkou sebe-důvěru.

Načítání příběhů v soukromých facebookových skupinách. Informovanost. Povídání si se ženami, které doma porodily. 

Bonusově jsem tam měla mimo Lucky ještě jednu ze svých nejbližších přítelkyň a nejlepší fotografku na světě Marii Psotnou. (Která mi nečekaně ještě sestříhala nádherné video - odkaz níže - které považuji za největší dar, který jeden druhému může dát... Děkuji, děkuji, děkuji...) Pocit absolutního bezpečí... A opět vtipný příběh k tomu - vůbec tam být neměla, nebyly jsme domluvené - tak jako všechno ostatní to byla jen varianta... Přijela v momentě, kdy už jsem jí ani nevnímala, jen si matně vybavuji moment, kdy si ke mně klekla a já jí v kontrakci pevně stiskla ruku...

Moc bych přála tohle každé ženě zažít... V rámci celého toho procesu tak hluboký klid, důvěra, respekt, kontakt a napojení. Hodinu po tom, co byl Tobiásek na světě, jsme - stále v šeru a za svíček - seděli/leželi společně v obýváku, v těch absolutně posvátných momentech, povídali si, smáli se... Miminko přitulené, já zkontrolovaná, opečovaná.., táta cítící se potřebný... Tolik, tolik bych si přála, aby tohle byla norma... Doteď jsem v úžasu z toho, jak se to celé stalo a že jde tělo po porodu zkontrolovat pomocí čelovky :)) a pak zasypat bylinkama a je dobře... 

Proč tohle sdílím? Proč si něco takhle intimního nenechám pro sebe a neuchovám jako nejniternější vzpomínku? 

Proč mi přijde důležité o domácích porodech psát a mluvit?

Protože rozhodnutí, kde a s kým porodit SVÉ dítě, by mělo být na každé jednotlivé ženě. Bez toho, aby se musela bát následků, lynčování, reakce pediatrů, bez toho, aby se musela obhajovat a diskutovat o své volbě...

Nejde o lepší / horší.

Jde o možnost volby, tak, jak je to v jiných zemích naprostou samozřejmostí... 

Jde o to, mít možnost pozvat si kvalifikovaný doprovod, ať už do porodnice nebo domů...

Jde o to, aby se ten kvalifikovaný doprovod nemusel bát žalob a pokut...

Jde o to, otevírat se možnostem. Nechápeš mě? Nerozumíš tomu? Udělal/a bys to jinak? V pořádku! Jen respektuj mou volbu.

S absolutním respektem, láskou a pokorou svému úžasnému před - i - porodnímu týmu. Děkuji, že jsem tohle mohla zažít.