Bylo nebylo...

Tolik se stalo od doby, kdy jsem ve třeťáku na gymplu nevratně propadla psychologii... Na jednooborovku jsem se nedostala, byť jsem poctivě četla všechny ty bichle a statistiky a teorie... Pevně rozhodnutá zkusit to za rok znovu, nastoupila jsem do Plzně na Psychologii ve vzdělávání. Po prvním semestru tam jsem už na ty přijímačky ani nejela... Po ukončení bakaláře jsem rozházela přihlášky všude možně, vnitřně jsem ale věděla, že plzeňská pajda je pro mě zkrátka srdcovou a nakonec jsem zůstala. K psychologii jsem si přibrala angličtinu a nastalo nejbrutálnější studijní období vůbec. Co šlo v psychologii "samo", bylo těžce vykoupeno anglickou lingvistikou, morfologií, syntaxem a dalšími libůstkami, nad kterými jsem prolila bezpočet slz. Nastoupit do magisterského rozjetého vlaku bez 3 předchozích let na trati stálo fakt velkou odvahu... 

Někdy v tomhle období mě stihlo srazit auto, nenávratně mi poškodit pánev a já ve svých 20 letech nastoupila na takovou řekněme vědomější cestu. Ono když ležíte na silnici a necítíte nohy, docela vás to probere... Odletěla jsem na čtvrt roku do Anglie jako au-pair ke 4 dětem a zažila tehdy nejkrásnější léto. Bytostně jsem pocítila, kde je moje duše doma a pochopila jsem, co je opravdová svoboda. Možná poprvé jsem začala malinko tušit, kdo jsem a co v životě potřebuji. Do Anglie jsem se pak vrátila. Zkušenost s cizí zemí jsem si vyzkoušela ještě na Erasmu v Německu, kde jsem, opět zpětně až nebetyčně odvážně, půl roku studovala a učila angličtinu. Německy jsem při příjezdu neuměla ani slovo. Při odjezdu asi tak tři. :)) Zato jsem pod srdcem nosila svého prvního syna, čekala mě svatba, státnice a absolutní přerod z "chci odjet do Plymouthu do anglického programu k dětem" a nebo "chci nastoupit na doktorské studium psychologie" do "jsem máma".

Neustála jsem to. Neustáli jsme to. A přišlo období nejintenzivnějšího osobního hledání, tvrdých střetů s realitou, doslova "průserů"... Přišel Život. A díky Bohu přišel také výcvik Terapie Zážitkem, s nejbáječnějšími Renátou Trčkovou (https://www.donitra.cz/)  a Štefanem Schwarcem (https://www.dosveta.org/individualni-terapie). A já podruhé v životě pocítila v Osinalicích to bytostné "doma"... 

Dnes docela dobře vím, kdo jsem, hodně díky Human Designu, hodně díky všem těm pakárnám, kterými mě Vesmír úplně nešetřil. Ale koho jo! :) Vím, že můžu být přítomnou maminkou dvou úžasných chlapečků a zároveň se pracovně věnovat všemu, co chci. Jedno totiž vůbec nevylučuje druhé. S pokorou děkuji všem těžkostem, které mě dovedly přesně tam, kde jsem nyní. 

Nalézání profesní identity pro mě bylo o poznání radostnější a snazší než té osobní. Je zajímavé si při ohlédnutí uvědomit, že jak jsem "dospívala" já, dospívala se mnou i cílová skupina. Během studia jsem hlídala kojeňátka a batolátka, působila v dětské skupině s předškoláčky, vedla různé kroužky a angličtinu s dětmi na prvním stupni, trénovala plavání základkové děti... Když jsem si pak při magisterských praxích poprvé stoupla před třídu středoškolaček, bylo mi jasné, že to je to ono. Že přednášet, vést, komunikovat se skupinou je moje přirozenost. Začínala jsem angličtinou, měla jsem učit jazyk, ve kterém jsem sama v mnohém tápala. Sálala ze mě ale psychologie, touha jim pomoct, tahat je nahoru místo srážet, naslouchat jim... 

Z oboustranné potřeby se zrodil první psychologický kroužek, TASK. Scházeli jsme se tehdy na katedře psychologie. Za tyhle opatrné první krůčky, kdy jsem se několikrát pohybovala na samé etické hranici, vděčím mým milovaným, doktorce Vlaďce Lovasové a doktoru Vaškovi Holečkovi. (Chybíte mi, Pane Učiteli. Tolik mi chybíte...) Jo. Taky jste byli "domov"... Během následujících let jsme pak s kolegou a přítelem, Danielem Namem, vedli druhý psychologický projekt Buď víc Psycho. Psala se doba Covidu a my se scházeli online. Skrz obrazovku jsme se frustrovaně snažili setřít slzy ztraceným teenagerkám... Následovala první poradenské individuální setkání s dospívajícími slečnami. 

Výcvik v Terapii zážitkem. Mezitím jsem během mateřské začala učit angličtinu a psychologii na VOŠ v Plzni. První dotek s mladými dospělými... Touha věnovat se především skupinám. A nekonečná frustrace, když se neplnily. Postupně se klientela rozrůstala a plnila individuály, které nečekaně začaly být mou primární pracovní činností. Několik odvedených skupin - seberozvojových pro dospívající, terapeutických pro dospělé v rámci konceptu Hero's Journey. A víc a víc individuálů. Výcvik v mediaci. 

Velmi náročné těhotenství, nastává nejtěžší životní období vůbec. Na VOŠ si nechávám pouze své srdcové dálkaře. Do konce 8. měsíce jezdím na Akademii múzických umění v rámci poradenské činnosti pro tamější zaměstnance. Objevuje se také spolupráce s nově vznikající Scio školou v Plzni. Druhé miminko. Přichází nádherná spolupráce s Domovem svatého Boromeje v Praze v unikátním rekvalifikačním programu pro odsouzené ženy. Postupně se lektorování psychologie a komunikace rozšiřuje i o poradenskou činnost. Klientela v soukromé praxi se dál postupně proměňuje. Dospívajících ubývá, dospělých přibývá. Přichází více mužů, více párů, více mediací, více řešení výchovných a rodinných témat. Otevírám terapeutickou skupinu pouze pro klienty z individuální terapie. Bez problému se plní... Jsem správně. :-) Díky každému z vás.